Stydět se za Něho
/ William Branham
Język: Czech
1. Část 1.
Protože tam bylo povstání, nemohl jsem kázat. Lidé tam stáli a mávali a volali: „Vzpomeň moji matku; vzpomínej mého bratra, který umírá." Stáli tam za ohrazením, myslím, za drátěným plotem. Z toho má člověk opravdu špatný pocit.
Přišel jsem domů a dozvěděl se, že můj syn Josef trochu povolil ve čtení. Postoupil sice bez problémů do další třídy, ale musel to dohnat. Prostě neuměl dobře číst. Proto jsem si myslel: „Nu, budeme muset zůstat nějaký čas doma." Potom jsem si ale řekl: „Zůstaneme-li doma, pak děti nebudou mít nic z prázdnin." Tak jsme to posunuli až na srpen a přišli jsme sem asi na dva, tři týdny.
Řekl jsem potom: „Zatímco tam budeme, budu mít řadu shromáždění. Najmeme si školní auditorium a od osmadvacátého až do prvního tam budeme pořádat shromáždění." Chtěl jsem mluvit na téma vylévání koflíků hněvu. Zavolali jsme tam tedy, a museli jsme čelit malému zklamání. Ty prostory nám již nechtějí dát k dispozici, protože tam přišlo moc lidí. Již je nedostaneme. Proto jsem se rozhodl jinak. Kdybychom ta shromáždění oznámili, nemohli bychom všechny lidi směstnat dovnitř. Tak jsme je neohlásili. Tolik lidí mít tady v kapli pět dní, to by bylo strašné. Tedy jsme si s bratrem Neville, Woodem a jinými bratry sedli, prohovořili jsme to a rozhodli následovně: Není-li možné uskutečnit pět bohoslužeb za sebou, a sice osmadvacátého, devětadvacátého, třicátého, jedenatřicátého a prvního, potom míním, začneme již příští neděli dvěma bohoslužbami, v neděli dopoledne a večer. To je osmnáctého. A další bohoslužby pak máme zase pětadvacátého dopoledne a večer. To jsou celkem čtyři. 1. srpna budeme mít zase dopoledne a večer shromáždění. Potom jich bude celkem šest. A také to nebude tak přeplněné. Nemyslíte si také, že to tak bude lepší, místo aby přišli všichni najednou a byl velký nával? Dvě bohoslužby se dají vydržet, a všichni se trochu smáčkneme. Ale pět večerů za sebou, to by bylo těžké.
Zatímco tu budu, bych se chtěl sejít s pokladníky a staršími. To je nutné všude. Žijeme v posledních dnech a evangelium již nemá tu prestiž, jakou by mělo mít. Již mu není přiznávána taková výsada, jaká mu náleží. Je to cele promícháno s politikou a jinými věcmi podobnými sjednocení, a tam to také nakonec směřuje, neboť znamení zvířete musí přijít skrze sjednocení. To víme. Nastane bojkot: Nikdo nebude moci kupovat ani prodávat, jedině, že by měl znamení šelmy.
Chtěl bych se od starších něco dozvědět, neboť se cítím být k něčemu veden. V celém svém životě jsem ještě nepocítil ve svém srdci takový hlad po Bohu jako nyní. Chtěl bych si opatřit vlastní stan a to, co k tomu patří, jak mi to Pán ukázal ve vidění. Věřím, že čas je velice blízko. Chtěl bych vědět, jestli bychom nemohli stan zakoupit v době, kdy tu budu. Jestliže pak například přijdeme do Jeffersonville, nemusíme se omezovat na jeden, dva, tři nebo čtyři dny, ale můžeme tu postavit stan, a mít shromáždění dva nebo tři týdny, a nikdo by nemohl proti tomu nic namítat. Můžeme k tomu využít terén určený pro volný čas, a jestliže nám ho nedají, pak jsou tu farmáři, kteří nám dají k dispozici své pozemky. My si ten pozemek najmeme a postavíme ho tam. Pak bychom museli zřídit jedině prostory pro toalety. To by bylo jednoduché. Pak můžeme začít s našimi bohoslužbami. Neboť je to na základě vidění od Pána, že se to tak stane.
Včera jsem dorazil a ledacos jsem se dozvěděl. Na ulici mě potkal jeden dobrý přítel. Řekl: „Hallo, Billy!" Hleděl jsem na něho a všiml si, jak mu zbělely vlasy a notně přibral. Jsme stejně staří! Často jsme bývali spolu, když jsme byli mladí. Tehdy vypadal velice dobře. Přepadl mne zvláštní pocit.
Můj nejmladší syn Josef se ptal: „Proč jsi tak smutný, tati?"
Odpověděl jsem: „Ó, to ti nemohu vysvětlit, Josefe. Neumím to říci."
Nyní vidím „Lij" Perryho, který sedí támhle se svou ženou. Je to, jakoby to bylo teprve včera, když byli černovlasí, a sousedili se mnou. Tehdy jsme měli starý člun, který jsme pojmenovali „Wahoo" a v něm jsme po večerech na řece lovili. Nyní vidím, že oba jsou bělovlasí. Víte, něco nám to ukazuje. Je to jako zvonek budíku, který nás upozorňuje: „Už ti mnoho času nezbývá."
Proto bych chtěl, aby každý den mého života byl započítán pro Něho. Co mi ještě zbývá, čas, který ještě mám, bych chtěl nějak strávit, něco dělat, a když to již nepůjde, tedy stát na rohu ulice a vydávat svědectví ke cti Boží. K tomu tu přece jsem. Mám tady v Indiana, v Green’s Mill úkryt. Není to město, je to pustina. Někdo to území koupil, a tam vás nenechají ani vkročit. Ale já tam mám jeskyni, v níž mne nikdo nemůže objevit. Chodím tam vždy v noci. Tak se ten majitel vůbec nedozví, kdy tam jdu anebo odcházím. On totiž neví, kde ta jeskyně je, a také by se tam nedostal. Je jedno, kde by byla. Tam bych chtěl jít a nějaký čas s Pánem rozmlouvat. Cítím, že je to nutné.
Moje žena a také Rebeka a Sára by chtěly přijet a navštívit své známé. Budeme tu asi tři týdny, bude-li Pán chtít.
Myslím, že místo, abychom lidi nechali sedět ve shromážděních v tak přeplněné kapli, měli bychom mít raději bohoslužbu v neděli dopoledne a večer. Lidé pak mohou jet domů a další týden opět přijet. Ovšemže, toto místo patří nám – patří Pánu, a On je dal nám. Dokonce tu máme klimatizaci.
Nemyslím, že bych mohl vylévání sedmi koflíků hněvu tak dokonale probrat a učinit jim zadost, neboť obsahují mocnou zvěst. Ale mohl bych se modlit za nemocné a přinášet ty zvěsti, jak mi je Pán pro církev dává. Během týdne si zajdu někam do pustiny, abych se zahloubal, sem se vrátím v neděli ráno a zúčastním se bohoslužby jako dnes, a také večerní bohoslužby.
Ptal jsem se našeho milého kazatele bratra Neville, zda s tím souhlasí, neboť mu tím přebírám část bohoslužby. Ale on byl více než šťastný, že mi to mohl přenechat.
Mám za to, že také bratr Capps byl zachvácen cestovní horečkou, neboť jsem se dozvěděl, že on a bratr Humes jsou na cestách. Pán sem ale přivedl bratra Manna, aby se ujal svého úkolu. Víte, je prostě nádherné, jak Bůh ty věci řídí. ON má všechno přesně časově sladěné.
Když jsem přišel, slyšel jsem někoho kázat a řekl jsem: „Myslím, že je to bratr Capps." Přijel do Tucsonu, a měl toho velice rychle dost, neboť tam bylo asi 43°C nad nulou. To mu nedělalo dobře, a tak se vydali s bratrem Humesem na cestu do Phoenixu. Tam panovalo horko asi 46°C, což je přirozeně ještě horší. Myslím, že potom odcestoval do Texasu. Snaží se najít vhodné místo. Arizona pro něj správným místem jistě není, to vám mohu říci.
Poslední pátek bylo v Parkeru přes 60°C. Tam bydlí bratr Craig, který přichází z tohoto sboru. Tam rozbijete vejce a je uvařené než dopadne na zem. Plivnete, a již je to pryč. Není tam vůbec žádná vlhkost vzduchu. V tomto období je tam opravdu jako v peci. Od listopadu až do ledna je krásně. Ale jak přijde březen, duben, potom je lépe koukat, co nejrychleji odtamtud zmizet, nechceme-li se zalknout.
Bratr Capps a jeho společník přišli přesně v tom čase, a myslím, že je to vyhnalo. Možná, že to Pán dopustil z nějakého důvodu. Věřím, že kroky spravedlivých Bůh vede.
Někdy to může někomu připadat tvrdé, jako nyní s tou cestou do Afriky. Byl jsem si tak jist, že se nacházím ve vůli Boží. Před rokem jsem měl na jihu celý počet shromáždění. Myslel jsem, že to přichází od organizace, která se vyjádřila: „Můžeš přijít přes Křesťanské obchodníky, ale my s tím nemáme nic společného."
Nechtěl bych mezi těmito muži vyvolat konflikt. Chtěl bych, aby byli k sobě přívětiví. Tak jsem jim jen napsal dopis a řekl v něm: „Myslete na to!"