Obežník December 1998
/ Ewald Frank
1. 1
„Ježíš Kristus včera i dnes tentýž jest, i na věky.” (Židům 13:8)
Oběžný dopis Prosinec 1998
Velice srdečně zdravím všechny blízké i vzdálené v drahém jménu našeho Pána Ježíše Krista slovem z Jana 15:18–20:
„Jestliže vás svět nenávidí, víte, že mne dříve než vás v nenávisti měl. Byste byli ze světa, svět, což jest jeho, miloval by; že pak nejste ze světa, ale já ze světa vyvolil jsem vás, proto svět vás nenávidí. Pamatujte na tu řeč, kterou jsem mluvil vám: Není služebník větší nežli pán jeho. Poněvadž se mně protivili, i vám se protiviti budou; poněvadž řeči mé šetřili, i vaši šetřiti budou.” (V něm. Bibli: „Jestliže mne pronásledovali, i vás budou pronásledovat; jestliže uposlechli mých slov, budou i vaše poslouchat.”)
Ti spasení se nehodí do tohoto světa; jsou v něm jako cizinci. Kráčí po stejné cestě, a nejsou pochopeni, tak jako Spasitel, o Němž je již v Žalmu 69:5 psáno: „Bezdůvodně mne nenávidí.” (Jan 15:25) My, kdož zvěstujeme spásu, máme stejný los, jako On, jenž spásu přinesl. Neexistuje absolutně žádný důvod, nenávidět věřícího člověka. Jediný důvod nalézáme u Jana 17:14: „Já jsem jim dal Slovo tvé, a svět je nenáviděl; nebo nejsou ze světa, jako já nejsem ze světa.” Jeho nenáviděli, protože byl Slovem, a my jsme v nenávisti, protože jsme je přijali a kážeme.
Právě z důvodu Slova jsou věřící nenáviděni náboženským světem. Slovo ve svém působení vždy odděluje světlo od temnoty; přikazuje vyjít ze světa a oddělit se. Mezi těmi, kteří Slovu zaslíbení věří, nemůže být nenávist, neboť vyvolení jako synové a dcery Boží, mají život a povahu Kristovu. Kdo bratra nenávidí, dává najevo, že se ďábel vloudil a inspiroval jej. Pavel představuje dva druhy věřících: „Ale jako tehdy ten podle těla zplozený protivil se tomu, který byl podle Ducha, tak i nyní.” (Galatským 4:29)
Učedníci byli stejného druhu jako Izák, podle Slova zaslíbení. Ale učení Písma – svým vlastním způsobem velice věřící – obhajovali své učení, byli přitom plni nenávisti a závisti jako Kain. Přiměřeně tomu je také Pán výstižně oslovil: „Vy hadí plemeno! Jak byste mohli činit dobré, když jste zlí? Neboť čím je srdce naplněno, tím ústa přetékají.” (Matouš 12:34) Člověk svými slovy projevuje, co je v jeho srdci. Život a skutky dokazují, jakého druhu jsme.
Náš Pán řekl: „Nové přikázání dávám vám, abyste se milovali navzájem; jako jsem já miloval vás, máte se i vy milovat mezi sebou. Podle toho všichni poznají, že jste mými učedníky, jestliže budete mít lásku mezi sebou.” (Jan 13:34–35) Čí asi jsou učedníci, kteří jsou plni nenávisti? Neexistuje pouze deset hlavních přikázání ze Starého zákona, v Novém je jich ještě více. Bratr Branham to přikázání lásky nazval „jedenáctým přikázáním”, v němž se všechna ostatní vyžívají. Podle Římanům 13:8 je láska k bližnímu dokonce naplněním celého zákona. Přikázání lásky je dvojí: Zaprvé, – abychom milovali Boha, našeho Pána z celého srdce, celou duší a celou myslí – jako hlavní přikázání; za druhé, abychom milovali bližního svého, jako sebe sama. V těchto dvou přikázáních se naplňuje celý zákon a proroci. (Matouš 22:36–40)
O žádném tématu se nekáže, nemluví a nepíše tolik, jako o lásce. Přesto dnes v mnohých věřících láska vystydla a na nic nelze tolik žalovat, jako na nelásku, která se někdy dokonce projeví jako propastná nenávist. Člověk to musí prožít, jinak tomu nemůže věřit. Existují „věřící”, jejichž nenávist nesahá jen k smrti, nýbrž jde ještě za hrob. Co je to za lidi? Boží bytosti to být nemohou; to by měli vědět sami. Podle svědectví svatého Písma, mají znovuzrození nové srdce, nového ducha, nový život, totiž život Boží. Přebývá–li v srdci Ježíš, tam se Jeho bytost projeví.
Bratr Branham hovořil o vytržení „za oponu času” do ráje. Tam slyšel slova: „Sem vejde jenom dokonalá láska!” Láska – nikoli učení nebo poznání, je svazkem dokonalosti. Je to zjevená láska Boží na kříži Golgoty. Kdo prožil osobně odpuštění a smíření, miluje v Boží lásce; ta druhému nedělá nic zlého, protože je skrze naskrz dobrá – totiž Bůh sám. Neboť Bůh je láska, a kdo je z Boha narozen, miluje všechny Jeho děti (1. Jana 5:1).
Spaseným se vede jako Spasiteli: Ne ti nevěřící Jej nenáviděli a častovali nejhroznějšími jmény, nýbrž ti, kdo měli plná ústa Slova Božího. Pravé děti Boží nikdy neobviňovaly jiné, jsou to vždy ony, kdo jsou obviňovány a pomlouvány. Vyvolení nikdy nepronásledují – oni jsou pronásledováni. (Galatským 4:29) Nenávist vyvolaná závistí a žárlivostí začala s Kainem, který byl zplozen ze smíšení. Jednou někdo řekl: „Kdo nemá Kaina za bratra, není Ábelem.” Já bych řekl spíš „polovičního bratra”. Kain byl bratrovražedník, a to jsou všichni falešní bratři a věřící „kříženci”. „Řekl–li by kdo: Miluji Boha, a bratra svého nenáviděl by, lhář jest. Nebo kdo nemiluje bratra svého, kterého viděl, Boha, kterého neviděl, kterak může milovati? A toto přikázání máme od něho, aby ten, kdo miluje Boha, miloval i bratra svého.” (1. Jana 4:20–21) O svých pravých bratrech říká Boží Syn: „Každý, kdo činí vůli Boží, je mým bratrem, sestrou a matkou.” (Marek 3:34b–35)
Všem, kdo hovoří o zvěsti, platí následující text k vlastnímu zkušení: „Neboť to je to zvěstování, které jste slýchali od počátku, abychom milovali jedni druhé. Ne jako Kain, který z toho zlostníka byl, a zamordoval bratra svého. A pro kterou příčinu zamordoval ho? Protože skutky jeho byly zlé, jeho bratra pak spravedlivé.” (1. Jana 3:11–12)
Kdo je ze semene Božího, nemůže vůbec nenávidět, nemůže se dopustit vraždy pomluvou – to by neodpovídalo Boží povaze.
Z jednoho pramene nemůže vycházet dobré a zlé, hořké a sladké (Jakub 3:10–12) „Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré, a zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé.” (Matouš 12:35) Jen kdo je ze semene toho zlého, jak je psáno o Kainovi, může rozšiřovat smrtelný hadí jed. Srdce takového člověka není žádným zlatem, ale vražedným doupětem. Obě semena rostou na stejném poli: „Pole je svět; dobrá setba jsou synové království, plevel synové zlého.” (Matouš 13:38) Na obě semena padá tentýž déšť, a svítí na ně totéž slunce. (Matouš 5:45)
Závist, žárlivost, nenávist – jsou poznávacím znamením těch, kteří nejsou znovuzrozeni. Bratr Branham tak výstižně hovořil o třech „oblastech” duše, duch, tělo. Řekl, že člověk může být v druhé oblasti, tedy v duchu pokřtěn Duchem svatým, ale v duši vůbec nebýt zachráněn. Mysleli jsme, kdo užívá dary, je již napůl v nebi. Pravé děti Boží jsou křtem Ducha svatého do nebe zcela přesazeni a zapečetěni. Jejich jazyky jsou očištěny božským ohněm, aby zvěstovaly velké Boží skutky. (Skutky 2) Ale nejprve se jedná o záchranu duše! Vždyť člověk byl učiněn duší živou a duše, ten vlastní člověk, musí spásu a obnovení prožít. Samo pomazání nevystačí; toho má náboženský svět tolik, jako nikdy předtím.
Kristus, pravý Pomazaný, nás varoval před mnohými falešnými Kristy, nepravými pomazanými konečného času, a také před falešnými proroky, kteří činí znamení a divy. (Matouš 24:24 a j) TAK PRAVÍ PÁN: „Mnozí mi řeknou v onen den: Pane, Pane, zdali jsme v tvém jménu neprorokovali, a ve jménu tvém ďábly nevymítali, a v tvém jménu divů mnohých nečinili?” (Matouš 7:22) Navenek bohatě požehnáni s proroctvími, zjeveními a dokonce s divy a znameními, a přesto Pánem zavrženi a neuznáni! Zde bychom neměli myslet jen na jiné různé sbory, nýbrž si vzít k srdci, co je také psáno: „Každý zkušuj sebe sama.”
V kázání „Beránek a holub” konfrontuje bratr Branham povahu beránka a vlka. Objasňuje, že beránek nekouše a nevyje jako vlk atd. Praví věřící mají povahu beránka, opravdu Duchem pokřtění nemají jako holub žluč (hněv, zlost). Na jejich jazyku také nemůže být žádný smrtelný jed, jak to popisuje Jakub 3:8, protože nemají v srdci žádnou hořkost. Člověk může ledacos skrývat, ale to, co je v srdci, je slovy a skutky zjeveno.
V Janu 15 hovoří náš Pán ještě o jiném aspektu. ON se představuje jako pravý vinný kmen a ty Své jako ratolesti nesoucí ovoce. Život vinného kmene je vyjádřen v ratolestech, a sice jako ovoce Ducha, což je láska, radost, pokoj, trpělivost, přívětivost, dobrota, věrnost, tichost, stálost. (Galatským 5:22–23) ON nás napomíná, abychom zůstali v Jeho lásce, když budeme zachovávat Jeho přikázání, jako On dodržoval přikázání Svého Otce. Kdo zůstává v Něm, nese bohaté ovoce. „Buďte plodní a množte se!”, platí také pro duchovní stvoření. Od založení Jeho církve byly vždy a ve všech dobách lidé znovuzrozeni. Duch oplodňuje a působí život z Boha. Církev, v níž není nový život, tzn. nerodí se děti Boží, je neplodná. Pokud trvá čas milosti, musí Bůh přidávat lidi, kteří uvěří. (Skutky 2:47)
Pán mluví o radosti, která v nás má být dokonalá, jestliže dodržujeme Jeho přikázání. Řeč je o tom, že se máme vzájemně milovat, jako On miloval nás. Potom přichází mocný výrok pro poslušné Boží děti: „Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.” (Jan 15:14)
Abraham činil, co mu Pán přikázal, a Pán jej nazval přítelem. (Izaiáš 41:8) Teprve skutkem, dílem, činěním toho, co Pán nám přikazuje, skutečně dokazujeme, že Jej milujeme a opravdu Mu věříme. Abraham věřil Bohu a obdržel zaslíbeného syna – to byla první část. Ta druhá spočívala v tom, obětovat jediného milovaného syna jako oběť. (1. Možišova 22) Vyvolení, zaslíbení, víra a poslušnost patří k sobě. „Zdali Abraham otec náš nebyl ospravedlněn ze skutků, obětovav syna svého Izáka na oltář? Vidíš, že víra napomáhala skutkům jeho, a ze skutků víra dokonalá byla?” (Jakub 2:21–22) Kdo neuposlechne toho, co Pán přikazuje, jen si vyvolení a víru namlouvá, je teoretikem, který žije v nábožném světě fantasie, stále o vůli Boží mluví, ale nečiní ji.
Na vyvolené se vztahuje, co Pán řekl: „Ne vy jste mne vyvolili, ale já jsem vyvolil vás, a postavil, abyste šli a ovoce přinesli, a ovoce vaše zůstalo, aby zač byste prosili Otce ve jménu Mém, dal vám.” (Jan 15:16)
Jsme určeni k nesení ovoce, ovoce Ducha a rozmnožování. Ovoce je důkazem toho, že milujeme Boha. Život, který je v nás, se projevuje bratrskou láskou a všeobecnou láskou. Tato láska není v hlavě ani v ústech, nýbrž skrze Ducha svatého, který ten život působí, opravdu vylita v našem srdci. (Římanům 5:5) Náš Pán úplně jasně řekl: „Po ovoci jejich poznáte je… Každý strom dobrý ovoce dobré nese.” (Matouš 7:16–17) Ještě jednou Pán zdůrazňuje v Janovi 15:17: „Toto přikazuji vám, abyste se milovali vespolek.”
Nyní něco o „soudu”
Když byl bratr Branham vzat za „oponu času” a mohl jako Pavel nahlédnout do ráje, bylo mu také řečeno: „Až se Ježíš vrátí, budeš souzen!” Užasle se ptal: „Bude souzen také Pavel a Petr?” „Ano, i oni budou souzeni,” zněla odpověď.
Nebudeme se tu zabývat různými „soudy”, které budou probíhat, např. až Syn člověka přijde, a bude soudit národy, (Matouš 25:31) nebo na začátku království (Zjevení 11:18 a 20:4), či konečným soudem. Tentokrát se jedná o fakt, že všichni, tedy i ti, kteří patří k církvi–Nevěstě – se musí zjevit před soudnou stolicí Kristovou.
Pavel se do toho počítá a píše: „Ty pak, proč potupuješ (děláš soud nad bratrem svým? – překlad z němčiny) bratra svého? Aneb také proč za nic pokládáš bratra svého? Však všichni staneme před stolicí Kristovou… Každý z nás tedy sám za sebe vydá počet Bohu.” (Římanům 14:10–12)
„Proto i usilujeme buď v těle pohostinu, buďto z těla se berouce, jemu se líbiti. Všichni my zajisté ukázati se musíme před soudnou stolicí Kristovou, aby přijal jeden každý to, co skrze tělo působil, podle toho, jaká práce čí byla, buď v dobrém, nebo ve zlém.” (2. Korintským 5:9–10)
Církev–Nevěsta se neobjeví v konečném soudu před „Bílým trůnem, při „druhém vzkříšení”. Vychází to z následujících slov našeho Pána: „Amen, amen pravím vám: Kdo mé slovo slyší, věří tomu, který mne poslal, má život věčný a na soud nepřijde, ale přešel ze smrti do života.” (Jan 5:24) Z toho mnozí věřící vyrozuměli, že vůbec nebudou souzeni. V domnění, že nebudou muset sami sobě, ani jiným, ani Bohu skládat účty o svých skutcích, jim schází i ta nejmenší míra Boží bázně. Ta uvedená biblická místa z Římanům 14 a 2. Korintským 5 a jiné, nás ale měla lépe poučit. Než budou moci svatí soudit svět a anděly, (1 Korintským 6:2–3) budou sami souzeni. Všecko, co zůstalo v našem životě nevyjasněno, tam přijde na přetřes, a bude zjeveno. Dokonce za každé zbytečné slovo působící škodu, se každý bude muset zodpovídat: „Ale pravím vám, že z každého marného slova, které lidé mluví, vydají počet v den soudu.” (Matouš 12:36)
Pavel se dostal tímto tématem k bodu: „Nejsem si vědom žádné viny, ale tím ještě nejsem ospravedlněn; Pán to je, který o mně vydá rozsudek. Proto o ničem nesuďte před časem, dokud Pán nepřijde, který i to skryté ve tmě, postaví do světla a myšlenky srdce zjeví; a potom se každému dostane chvály.” (l. Korintským 4:4–5)
Pokud se zvěstování týče, mohl bratr Branham při svém prožití za „oponou času” v porovnání s Petrem a Pavlem s jistotou říci: „Kázal jsem stejné evangelium, a křtil jako oni!” Jestliže oni před Bohem obstojí, obstojím i já.” To je také mé pravdivé svědectví.
Pavel píše svému spolupracovníkovi dopis proniknutý hlubokou bázní Boží: „Zapřísahám tě před tváří Boží a Krista Ježíše, který bude jednou živé a mrtvé soudit, při Svém zjevení a království Svém… Již zatím je mi odložena koruna spravedlnosti, kterou dá mi v onen den Pán, ten spravedlivý soudce, a netoliko mně, ale i všechněm, kteří milovali Jeho zjevení.” (2. Timoteus 2:l,8)
Hned potom, co náš Pán v Matouši 25:1–13 mluvil o příchodu Ženicha a svatební hostině, je od 14. verše psáno, jak zúčtuje se Svými služebníky, jimž svěřil v rozdílném množství Své jmění. Věrní směli za odplatu vejít na hostinu: „Dobře, dobrý a věrný služebníku! Byl jsi nad málem věrný, já tě chci nad mnohým ustanovit. Vejdi na hostinu svého Pána.” (verš 23) Pán nejprve vyžaduje vyúčtování, teprve potom následuje pozvání k hostině. Pavel píše o zkušení v soudu: „Zůstane–li čí dílo, kteréž na něm stavěl, vezme odměnu. Pakli čí dílo shoří, vezme škodu. Sám sice bude zachráněn, ale jenom tak, jako když prošel ohněm.” (1. Korintským 3:14–15) Dokonce mezi blahoslavenými budou veliké rozdíly. „Jiná sláva slunce, a jiná sláva měsíce, a jiná sláva hvězd; neboť každá hvězda se od druhé liší třpytem. Právě tak to bude i se vzkříšením z mrtvých.” (1. Korintským 15:41–42a)
„Ale ti, kteří jiné vyučují, stkvíti se budou jako blesk oblohy, a kteří k spravedlnosti přivádějí mnohé, jako hvězdy na věčné věky.” (Daniel 12:3)
Pavel povzbuzuje všechny, kdo jsou činní při díle Božím:
„Proto, bratři moji milí, stálí buďte, a nepohnutelní a rozhojňujte se v díle Páně vždycky, vědouce, že práce vaše není marná.” (l. Korintským 15:58) Co se ale stane s těmi, kteří se nepodílejí na díle Páně?
Věrné Pán odmění, setře jim slzy, a rozdělí jim koruny. ON nenechá pro věčnost nic nevyřešené. O tom by se mohlo napsat ještě mnohé. Dokončeme běh tak, abychom obdrželi cenu vítězství. (1. Korintským 9:24–27) Tváří v tvář blízkému návratu Ježíše Krista se musí všichni, kdo náleží k církvi–Nevěstě zkusit, a nepříteli, žalobníkovi bratří, již nedávat vůbec žádný prostor. „Pokoje následujte se všemi a svatosti, bez níž žádný neuzří Pána.” (Židům 12:14)
Musíme konat své spasení s bázní a s třesením, a všechno s Bohem a lidmi uvést do pořádku. Nebo budeme čekat, až dojde k takovým případům jako s Ananiášem a Zafirou? (Skutky 5) Soud začíná již nyní od domu Božího. Všechna samolibá a nábožná domýšlivost není nikomu nic platná. Buďto bude v našem životě skutečně zjeven Kristus, a my ve slávě s Ním, (Koloským 3) nebo jsme se stali obětmi vlastního sebeklamu. „Proto nejmilejší, se snažte při očekávání takových věcí, být před Ním nalezeni bez poskvrny a bez úhony v pokoji.” (2. Petra 3:14) Jaká Boží bázeň by musela přijít na každého jednotlivého věřícího, kdybychom si byli vědomi toho, že budeme souzeni podle našich slov a skutků!
Pán říká: „Aj, Já přijdu brzy a má odplata se mnou, abych každému odplatil podle jeho skutků.” (Zjevení 22:12) Můžeme, tak jak jsme, před Ním obstát a ze srdce volat: „Amen, přijď Pane Ježíši!”?
Celosvětový vývoj
Slova nemohou postačit k popsání toho, co Bůh učinil v tomto roce 1998. ON daroval milost ke všem cestám, které jsem podnikal každý měsíc do celého světa. Otevřely se nové země, nové dveře. Jestliže jsme správně počítali, je to nyní více, než 130 národů, v nichž jsem Slovo osobně zvěstoval. Po přistání jsem nikdy nelíbal zemi, ale již před odletem jsem vždy prosil o to, aby Pán dal v dotyčných zemích milost ke zvěstování, a aby ty Své vyvolal ven. Vždy a všude se potvrzuje dvojí: Kdo je Bohem poslán, zvěstuje Boží Slovo (Jan 3:34), a kdo je z Boha, Boží slova slyší. (Jan 8:47)
Duchovní pokrm, to drahocenné Slovo, je nám zanecháno dalekosáhle nádherně zjevené. Bratru Branhamovi bylo přikázáno, uskladnit ten duchovní pokrm, a rozesíláním je možné dokázat, že rozdávání uskladněného pokrmu se stalo nutností. K čemu by jinak měl být uskladněn?
Pán vyslal Josefa napřed, aby svým bratrům v době hladu mohl dát pokrm. U Amosa 8:11 Bůh řekl, že pošle hlad po slyšení Jeho Slova. To se naplnilo, a proto v pravý čas musí být pokrm podáván. (Matouš 24:45) Je to tak dokonalé, jak u Boha vždy všechno bylo. ON dělá spásné dějiny a dokonává Své dílo v našem čase.
Mohu já za to, že mi Pán přikázal, rozdávat jej? Ještě 33 let po smrti bratra Branhama platí, co v prvním vypsaném citátu řekl o své službě a vysvětluje to s ohledem na pověření, které mu bylo jasně dáno roku 1933: „Jako byl Jan Křtitel poslán před prvním příchodem Krista, tak bude zvěst, která ti byla předána, předcházet druhému Kristovu příchodu. Ne, že bych byl tím předchůdcem já, bude to ta zvěst.” (San Juan, 9.2.1959)
Zvěstovatel je ukazatelem cesty, nikoli tou cestou. Nikdo, kdo cestuje, nezůstane stát u ukazatele cesty, ale orientuje se podle něho a spěchá dál za svým cílem. A jako při uskladňování potravin nedostaneme na stůl již hotové pokrmy, ty musí být nejprve připraveny, tak se to děje nyní prostřednictvím zvěstování, založeném toliko na Slově. Žádný člověk na celém světě nemůže ukázat prstem na něco, co jsem kázal, a nesouhlasilo by to se Slovem. Pochopil jsem velice dobře, že nepřítel již na začátku dějin lidstva v ráji, sice zůstal při tématu, ale ne v pravdě, a Evu zapletl do argumentů. Svoji taktiku dosud nezměnil ani s ohledem na zvěst konečného času. Ale argumenty a výklady toho, co Bůh řekl, nenávidím. Musím až do konce zůstat ve Slově a v pravdě a při zvěstování se toho pevně držet.
Potom, co Bůh začal s novozákonní církví, stalo se totéž, co v ráji, jak se toho obával Pavel, (2. Korintským 11:6) a pokračovalo to až do našeho času. Již v prvotním křesťanství povstali muži, kteří předkládali převrácené učení; před nimi varovali obzvláště Pavel, Petr a Jan. Vždy bylo nejprve originální Slovo a potom výklady. Tak je to také nyní. Bratr Branham přinesl originální Slovo, výklady přichází od lidí stojících pod falešnou inspirací. Dokazuje to již ta skutečnost, že pro své pojetí učení místo Slova jako základu, užívají citáty. Měl by se člověk držet učení, které se nedrží Slova? Samozřejmě ne! Mé pověření zní: „Kaž Slovo…” (2. Timoteus 4:2) a: „JÁ tě pošlu od města k městu zvěstovat Mé Slovo!” Kdo nekáže čisté Slovo a každé učení do něho harmonicky nezařadí, nemůže být Bohem pověřen. Bůh je Bohem pořádku a pokoje. (1. Korintským 14) Satan je ďábel, který všechno pomate. V žádné zemi a v žádném městě nenesu odpovědnost za nějaké rozštěpení ve sboru. Nikdy jsem nepřetahoval učedníky do mého následování. Sloužím celému Tělu Pána, ne nějaké náboženské skupině.
„Na počátku bylo Slovo”, žádný výklad. To by všem mělo projít srdcem jako bodnutí. Někteří bratři jsou v určitém očekávání. Spoléhají se na sedm hromů atd., atd. Ale stane se to, co říká Boží Slovo, a sice, až k tomu nastane ten čas. Nestačí citovat Branhama. Pavel také řekl: „Nezesneme všichni…”, a přesto on i všichni, kteří to z jeho úst slyšeli, zesnuli. Nevěřící mu to ve svých knihách vytýkají; my ne, protože tomu správně rozumíme: Slovo tak bylo napsáno i kvůli nám, kteří to prožijeme.
Dokonce Ježíši kritici vyčítají, že On a Jeho učedníci se mýlili, když v Matouši 16:28 řekl: „Vpravdě pravím vám, někteří z těch, kteří tu stojí, neuzří smrti, až uvidí Syna Božího přicházejícího v království svém.” Bratr Branham odkázal na to, že toto oznámení se naplnilo, když Jan na ostrově Patmos spatřil Syna člověka přijít v Jeho království. Pán otvírá porozumění pro Písmo jen učedníkům, kteří s Ním putují. Jen tak jsou všechny domnělé odpory vysvětleny a každá otázka je zodpovězena.
S jistými výroky bratra Branhama natropili již mnozí veliké škody. Slyšíme–li jen jeho slova, vyvstává dojem, že to mínil tak nebo onak. My musíme vzít všechno zpět do Slova, a ne zařazovat citáty do vlastního konceptu.
Je zjevné, že ke službě Slova je potřebí Božího povolání, aby mohlo být všechno podle pravdy správně vyloženo a seřazeno. Navzdory všem výkladům, které jsou mnoha způsoby šířeny a staví všechno na hlavu, budou i nyní všichni, kdo jsou z Boha, slyšet na to, co říká Boží Slovo. Oni poznají, kde se káže nezfalšované Slovo Boží a v pravdivosti se učí. Je skutečně nejvyšší čas, aby se všichni, kdo u toho chtějí být při příchodu Pána, cele postavili na Slovo. Jen kdo zůstane ve Slovu, má věčnou jistotu, a zůstane zachován před bludem. Pravá Církev je čistou Nevěstou Slova. Kdo má uši k slyšení, ten slyš!
Obracím se na všechny služebníky Slova s prosbou, ano, přikazuji skrze autoritu Slova, aby kázali jen to, co může být bez pochybnosti učeno toliko z Bible. U každého biblického učení existuje dvojnásobné kriterium a vždy je na dvou nebo třech místech doloženo. Prvním znamením je: „…a s tím souhlasí slova proroků!” Prosím, zkuste, souhlasí-li některé z tzv. učení „hromovců” se slovem proroků. Přirozeně nikoli.
Za druhé: „…neboť je psáno…” (Skutky 15:15). Kdepak je napsáno, že se bude nadšeně kázat o sedmi hromech? Jistě ne ve svatém Písmu. Co řeklo těch sedm hlasů, nebylo napsáno. Tedy to není Slovo Boží, které by mělo být kázáno. Nám bylo přikázáno zachovávat, co je napsáno. (Zjevení 1:1–3) Co se stane s těmi, kteří k napsanému Slovu něco přidají, můžeme číst ve Zjevení 22:16–21. Hodina rozhodnutí je zde. Kdo je z Boha, nechť zaujme své stanovisko na základě Slova, neboť ono je naším absolutem. Podle toho bude jednou Pán soudit, a ne podle výkladu bláznivých lidí, považujících sebe sama za moudré.
Evropská unie
Než Kristus na zemi zřídí Své království a opět obnoví rajský stav, dostane antikrist ve svém „Edenu” všechno pod svoji kontrolu. Ještě je knížetem tohoto světa satan, který tehdy našemu Pánu nabízel všechna království světa a řekl: „Toto všechno Ti dám, padneš–li přede mnou a budeš se mi klanět.” (Matouš 4:1–-11) Satan, ten drak, starý had, má přece sedm hlav a deset rohů. (Zjevení 12:3) Rovněž jeho poslední světová říše má sedm hlav a deset rohů. (Zjevení 13:1) Té dal svoji moc a trůn. (verš 2) Sotva se to opovážíme říci, ale Evropská unie je poslední světovou mocí, jež je v biblickém proroctví popsána. Je to čtvrté a poslední království, o němž je řeč v proroku Danieli v 2. a 7. kapitole. V Danieli 7:23 je řečeno: „Čtvrtá šelma představuje čtvrté království, které bude na zemi, odlišné od všech ostatních; pohltí celou zemi pošlape ji a rozdrtí.” Evropská centrální banka pod H. Duissenbergem, prvním prezidentem, má své sídlo ve Frankfurtu n/M. Evropský soudní dvůr se 40 soudci sídlí ve Strassburgu. Každý rozsudek, který je tam vynesen, je definitivní. Proti němu již neexistuje žádné odvolání. Euro měna se zavádí. V Bruselu zahájil činnost nový Evropský parlament. Ta majestátní budova nese název: „Caprice des dieux”, což znamená „Rozmar bohů”. Všude visí evropská vlajka. Navrhl ji belgický Žid Paul Levi. Přímo po válce konvertoval ke katolicismu a roku 1949 se stal vedoucím kulturního oddělení v Evropském parlamentu. Jednoho dne Levi viděl sochu Marie se zlatými hvězdami kolem hlavy pod modrým nebem.
K tomu přišel odkaz na svatou ženu s korunou s dvanácti hvězdami ve Zjevení 12:1, (podle katolického učení je tím míněna Marie) a tak vznikla modrá evropská vlajka s dvanácti zlatými hvězdami k její oslavě. Papež přece již posvětil celou Evropu Mariinu „neposkvrněnému srdci” jako „královně Evropy”.
Je stále zřejmější, že veškerá „světová moc” nalézá vhodný prostor v „evropském domě”. Haag byl zvolen za sídlo „světového soudního dvora”.
Ve Frankfurtu se staví dalších patnáct výškových budov, v nichž bude mít sídlo světový kapitál, totiž všechny důležité banky národů. V úvodnících mezinárodního tisku již můžeme číst titulky: „Světový kapitál v jedné ruce!” Jednota Evropy a tím vzkříšení Římské říše je takřka ukončeno. Tak se může duchovní moc podepřít tou světskou, převzít opratě, a zahájit poslední kolo. (Zjevení 17)
USA, popsané ve Zjevení 13:11–18 jako beránek s dvěma rohy, totiž se světskou a náboženskou mocí, se ocitly na druhém místě. USA mají úkol přimět všechny obyvatele země k tomu, vzdát hold první moci: „…která všecku moc první šelmy (Zjevení 13:1–10) provozuje před tváří její; a působí to, že země i ti, kteří přebývají na zemi, klanějí se šelmě té první, jejíž rána smrtelná uzdravena byla.” (verš 12–13) Na dálku řízenou „Clintonovou aférou” utrpěl prezidentský úřad velkou, celosvětově vnímanou újmu. EU takový skandál nemá, je prezentována jako světová moc č. 1. Vše probíhá podle předurčeného Božího plánu.
O vývoji konečného času by se dalo ještě mnoho napsat. My nežijeme v temnotě, ale máme jasně svítící světlo prorockého Slova (1. Tesalonickým 5:4; 2. Petr 1:16–21), jež zjevuje všechny souvislosti. Je to prostě nádherné, jak Bůh dává v pravý čas porozumění a jasno. Také co se týče Izraele a vývoje v onom regionu, můžeme vidět, že všechno jde vstříc vrcholnému bodu. 4.5.1999 chce Jasir Arafat vyhlásit vlastní Palestinský stát. Papež naplánoval svoji cestu do Jeruzaléma na rok 2000. Čas „uzavření smlouvy” (Daniel 9:27) se přiblížil. Příchod našeho Ženicha je ještě blíže. Vidíme již, k čemu se schyluje, co se bude dít po vytržení. Jak blízko potom musí být tato veliká nádherná událost!
Poděkování
Všem, kdo nesou dílo Boží před Bohem na modlitbách a podpírají je svými dary, děkuji na tomto místě ve jménu Ježíše. Jen společně můžeme to zaopatření v celém světě zvládat. Zde v misijním centru v Krefeldu tiskneme v devíti různých jazycích. Bratr Alexis Barilier je zodpovědný za francouzský jazyk, bratr Etienne Genton za italský a mnozí bratři v jiných zemích za jejich jazyky.
Věrný Bůh daroval všem bratrům, kteří mají v celém světě zodpovědnost, dobrou orientaci ve Slově. Zvěstování nese své ovoce. Bohu buď dík na věky. Odměnu za svou službu a věrnost obdrží od Pána. Také všem, kteří pomáhají v misijním centru a všude jinde různým způsobem, je zde tlumočen náš obzvláštní dík.
Do roku 1999 vám všem přeji ze srdce Boží požehnání. ON nás jistě vede, až přejdeme od víry k hledění. Voláme: „Maranatha! Přijď brzy, Pane Ježíši!”
V pověření Božím působící bratr Frank.
Odkazy
Bude–li Pán chtít, a budeme–li zde ještě, pak se v období mezi 3. – 17. květnem uskuteční cesta do Izraele. Tentokrát by to mohlo být opravdu naposledy. Kdo by chtěl jet s sebou, tedy neváhej. Dosud byla každá cesta do biblické země korunována velkým požehnáním. Naplánovali jsme všechno, co je pro nás věřící důležité, i zastávku u Mrtvého moře a v Eilatu u Rudého moře vzdáleném 300 km.
Všichni se setkáme již v prvním závěru týdne v květnu, ve shromáždění v misijním centru v Krefeldu. Potom v pondělí 3.5.1999 pojedeme společně na letiště a odletíme do Tel Avivu.
Takové cesty mohou zahrnovat různé služby a tomu také odpovídají rozdílné ceny. Rozhodli jsme se pro plný program. Taková cesta se musí vyplatit. Nemá trvat 8, 10 nebo 12 dní, ale 14 dní. Všichni, kdo se chtějí účastnit, prosíme o písemné oznámení do 31.12.1998. Program pak bude zaslán všem zájemcům.
Oznámení
S Boží pomocí budu brzy hotov s dlouho dopředu ohlašovanou knížečkou, ještě před závěrem roku: „Výzva křesťanské teologii a ještě…” Bude rozesílána společně s tímto oběžným dopisem. Nechť jsou tím všichni ve víře a ve správném učení posilněni a Bohem požehnáni. Další výtisky pro případné zájemce si můžete vyžádat zde v misijním centru. Nechtě se v tom opravdově Pánem vést.
Oznámení shromáždění
V Curychu se bude konat závěrečné shromáždění s Večeří Páně a hodem lásky v tomto roce 27.12.1998 ve 14.00 v Bílém sále Obecního domu, na Helvetiaplatz.
V Krefeldu se žádné zvláštní shromáždění o Silvestru konat nebude, ale jak je zvykem, v prvním závěru týdne. Shromáždění na začátku posledního roku v tomto tisíciletí se budou konat takto:
V sobotu 2. ledna 1999 v 19.30
V neděli 3. ledna 1999 v 10.00
Každý je srdečně vítán. Pokud je možné, prosíme o ohlášení návštěvy předem.
Fotografie byly pořízeny v prvním týdnu v říjnu v misijním centru v Krefeldu. Nahoře shromáždění v Božím domě, dole bohoslužba křtu.
Stále znovu prožíváme, že Bůh ve Své věrnosti daruje Své slovo. ON svolává zblízka a zdaleka z východu a západu Svůj lid, aby Jeho Slovo slyšel. Stále ještě se nechávají ti, kdož uvěřili, biblicky křtít podle apoštolského vzoru ve Skutcích 2:38 na jméno našeho Pána Ježíše Krista, jak to také dosvědčují jiná místa z dob apoštolů.
Kázání z každého prvního závěru týdne v měsíci jsou rozesílána do celého světa. Bůh uspokojuje duchovní hlad Svých dětí v celém světě. Jemu buď za to dík.